Dokument ke stažení : Ba _2023 _rešerše pro 2. etapu _kompletní.zip (1.3GB)V roce 2021 byla dokončena první etapa rekonstrukce K – S 22a, tedy vchodového objektu tvrze Bouda. V souvislosti s touto akcí se stále objevují zprávy o historicky velmi kvalitní rekonstrukci, naposledy pak třeba na webu Národního památkového ústavu – územního odborného pracoviště v Pardubicích. Ten v roce 2023 dokonce nominoval první etapu rekonstrukce na cenu NPÚ v kategorii Obnova památky. Bohužel však u některých prvků, které jsou tam uvedeny jako důvod pro ocenění, lze úspěšně pochybovat o historické věrnosti. Jedná se například o viditelné sváry u „nýtovaných“ prvků, periskopové roury, úpravu tzv. nádvoří, plechování kolem střílny pro těžký kulomet (D/CE) v pravém křídle. Další prvky by pak dopadly stejně špatně (např. zvony), naštěstí se tomu v průběhu rekonstrukce díky zcela neoficiální spolupráci s výrobcem podařilo zabránit.
Nejedná se o první rekonstrukci s vadami v historické věrnosti, jako první lze uvést elektrifikaci podzemí tvrze Bouda provedenou několik let předtím. Při ní též byly provedeny některé odchylky oproti původní dokumentaci z roku 1938, ačkoliv nesouvisely se současnými požadavky na elektrozařízení.
Další značný problém při rekonstrukci objektu předválečného opevnění se vyskytl u tvrze Dobrošov. Zde byl projekt od počátku zcela špatný a ve většině stavebních objektů nerespektoval historickou věrnost. To platí pro podzemí (například příčky v sále velitelství) i v objektech N – S 72 (pěchotní srub) a N – S 75 (dělostřelecký srub). Sice i tam se během realizace podařilo některá špatná řešení napravit, ale jen za cenu velkého úsilí zúčastněných, a i tak jen částečně.
Jsem přesvědčen, že ve všech třech případech selhal především Národní památkový ústav, respektive jeho územní odborná pracoviště v Pardubicích a Hradci Králové. Investor – zde krajské úřady – nemusí znát původní detaily a jejich správné provedení, to po něm nemůžeme chtít. Ale památkový ústav by je z principu svého určení a výkonu znát měl. Pokud bude někdo rekonstruovat památkově chráněnou secesní vilu a udělá z ní veřejně přístupný prostor, bude zde velký tlak na celkové provedení i detaily. A pokud tam třeba místo tvarově složitých mosazných klik na dveřích budou zjevně viditelné náhražky z plastu, jistě na to bude poukazováno. Spíše však tomu památkáři zabrání a budou trvat na tvarově a materiálově věrné replice původního provedení. A to zvláště v případě, že původní provedení bude zřejmé z dochovaných archivních dokumentů.
U našeho předválečného opevnění je tomu naopak. Ve všech výše uvedených případech byl projekt z hlediska památkové ochrany podceněn a připomínkován jen nepatrně. Výkon památkářů při kontrolních dnech stavby se na výsledku díla projevil jen velmi omezeně. Možná se při projektu spoléhali na provozovatele obou tvrzí, respektive na jejich tvrzení, že projekt je perfektní a že ke všemu mají skvělé podklady.
U památkově chráněných objektů by pouhé tvrzení provozovatele ani investora nemělo být při rekonstrukci bráno za bernou minci a jakékoliv úpravy by měly být orgány památkové péče hodnověrně ověřeny a schváleny. Tvrz Bouda je zapsaná kulturní památka (katalogové číslo 1000120128), tvrz Dobrošov je dokonce národní kulturní památka (katalogové číslo 1000147063). Dosud se ovšem nepodařilo najít žádné informace, že by z hlediska památkové péče byla nějaká snaha vytěžit Vojenský ústřední archiv.
Na Dobrošově projekt z hlediska památkové ochrany řešil hlavně rekonstrukci maleb v dolním patře objektu N – S 73, zatímco ostatní úpravy do značné míry pominul. Dokonce pod záminkou bezbariérového přístupu (ani na Křivoklátu se všichni nedostanou všude) došlo k zabetonování unikátních stop po stavbě v dělostřeleckém srubu N – S 75 a jeho příkopu a třeba vzhled dělových střílen řešil projekt jen neobyčejně povrchně. Přitom se jedná o jediné symetrické střílny s odměrem 45 °, které byly do září 1938 v některém dělostřeleckém srubu zabetonovány. Při rekonstrukci se podařilo alespoň něco provést správně, ale opět jen díky značně neoficiální spolupráci přímo s výrobcem. Na nabídku bezplatné technicko-historické spolupráce včetně dodání ověřených podkladů a uvedení nejhorších vad projektu ani NPÚ – územně odborné pracoviště Josefov, ani odbor kultury a památkové péče krajského úřadu Královéhradeckého kraje totiž nereagovaly.
Poznámka na okraj: Ve francouzské tvrzi La Ferté zahynulo při německém dobývání v roce 1940 všech 105 jejích obránců. Ačkoliv jsou některé části tvrze pečlivě rekonstruovány, dodnes tam lze najít otisk boty dělníka v betonu podlahy z doby stavby. My jsme obdobné stopy v národní kulturní památce zabetonovali.
Problém vždy začíná již u dokumentace pro stavební povolení. Ta byla při všech popisovaných akcích z hlediska historické věrnosti odbyta s tím, že detaily budou uvedeny v zadávací dokumentaci nebo dokonce až při realizaci. Zadávací dokumentace také nebyla nijak správná, opět se nezabývala řadou technických detailů a postupů a odkazovala na realizaci, při které má údajně provozovatel tvrze dodat zhotoviteli přesné historické podklady. Zde je však kámen úrazu, a dokonce dvojí. Pokud se památkový ústav spolehne na tvrzení provozovatele, že vše je v pořádku, moc se tím už nezabývá. Nemá čas, nemá peníze, nemá lidi s odborností na předválečné opevnění – důvodů může být více.
A za druhé – jsme v oblasti veřejné zakázky. Do projektu, a následně do rozpočtu můžete dát cokoliv a uchazeč o zakázku to nacení. Ale pokud dá nabídku na projekt, smlouva je podepsána a stavba probíhá, jakékoliv větší změny znamenají formální ZBV, tedy změnu během výstavby. Ta má někdy vliv na termín dokončení, ale častěji vliv na celkovou proplacenou částku. Zhotovitel se snaží získat zakázku, proto někdy nacení soupis prací jen s malým očekávaným ziskem. Ale ZBV, to je jiná, to je ideální možnost, jak získat legálně na nasmlouvané stavbě další peníze. Proto se také odpovědný stavební dozor investora změnám během výstavby mnohdy brání, zvláště když vidí, jak se původní rozpočtová rezerva blíží k nule. I kdyby tedy provozovatel tvrze předal po odevzdání nabídky, natož až po podpisu smlouvy kompletní historické podklady, investor se bude bránit a raději nechá tvrz rekonstruovat sice historicky špatně, ale za nasmlouvané peníze a v původním termínu.
Pokud je historicky zcela špatné řešení použito při rekonstrukci objektu opevnění, který není zapsán jako kulturní památka, prosím. Je to škoda, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. Příkladem může být třeba nesprávné ukotvení žebříku v ochranném příkopu objektu K – S 11 tvrze Berghöhe (Horka, Hůrka nebo Výšina; vyberte si). Ale u zapsaných kulturních památek by tomu tak opravdu být nemělo. Považuji to za nepřijatelné jak z hlediska památkové péče, tak z hlediska utrácení veřejných peněz. A je úplně jedno, zda se jedná o peníze státní, krajské, obecní nebo evropské.
Věc je o to smutnější, že ve vojenském archivu se dochovalo opravdu velké množství dokumentů ke stavbě, vybavení a technickému řešení jednotlivých objektů i tvrzí. A pokud se k nějakému objektu určité části projektu nedochovaly, lze se ke správnému výsledku dobrat při vytěžení podkladů ke stavbám v okolí nebo v daném čase. Protože rozhodně neplatí, že znalost jednoho výkresu, ceníku nebo spisu Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) opravňuje k jeho využití po celé linii. Stavební a technický vývoj jednotlivých prvků našeho opevnění mezi začátkem roku 1935 a zářím 1938 byl v řadě oblastí značný. Platí to o zvonech, dveřích, elektroinstalaci, vodoinstalaci, ventilaci atd. Někde dokonce nacházíme tři různé generace vývoje.
V dosti značném protikladu k uvedeným tvrzím pak lze vidět, jak soukromníci nebo soukromé spolky věnují opravdu veliké peníze a čas, aby výsledek jejich práce byl stoprocentně historicky věrný. A buď sami hledají podklady v archivu, nebo prosí kolegy z branže o rešerše a poklady. Nechci zde uvádět dobré příklady této snahy, je jich mnoho po celé linii a od řopíků po tvrze a nerad bych na někoho zapomněl.
Obdobně úspěšná, byť opět neoficiální, byla dlouhodobá spolupráce s výrobcem představující dodávku a výklad technicko-historických podkladů při stavbě modelu otočné a výsuvné dělostřelecké věže, který je nyní vystaven na Boudě.
V říjnu 2023 se v tisku i na webu objevila zpráva, že se v rámci česko-polského programu „Poznáváme pohraniční opevnění“ chystá druhá etapa rekonstrukce K – S 22a, tedy vchodového objektu tvrze Bouda. Mají být opraveny podlahy, omítky, začátek úzkorozchodné dráhy se šikmým výtahem, doplněny dveře, nábytek a další prvky, které buď již v objektu v září 1938 byly, nebo které tam přibližně do konce onoho roku být měly. Informace o první verzi projektu jsem dostal již v březnu 2023 a ty ukazovaly, že se nejspíše dostaneme ke stejně špatnému výsledku, jako byl v popisovaných příkladech. Opět vůbec nebyly využity dochované podklady z vojenského archivu.
To byl důvod, proč jsem se v polovině března 2023 rozhodl zpracovat technicko-historickou rešerši s využitím všech dostupných archivních materiálů určenou jako podklad k určitému předělání a doplnění projektu. Počítal jsem hlavně s tím, že kompletní rešerše bude přiložena k projektu jako samostatná část, aby měl možnost k ní přihlížet při posuzování projektu i při kontrolních dnech stavby památkový ústav a také aby mohl uchazeč o zakázku správně nacenit v projektu uvedené práce. Protože pro dosažení historické věrnosti u kulturní památky, byť staré jenom 85 let, nelze u řady prvků použít současné postupy, materiály ani výrobky.
Druhá poznámka na okraj: Neřešme teď, že některé prvky do konce září 1938 v objektu nebyly. Dříve či později by je tam různé firmy namontovaly, řada zakázek již byla rozpracována. V rámci dlouholeté mediální masáže již stejně veřejnost věří tomu, že vše je tam správně, vše bylo instalováno (tvrz přece byla stavebně dokončena) a že se jedná o jediný vchodový objekt v původním stavebním stavu. A investor se rozhodl ty kvůli odstoupení pohraničí neosazené prvky doplnit. Takže považuji za lepší dodat k tomu správné podklady.
Při rešerši jsem využil jak vlastní poznatky z průzkumu těžkého opevnění a bádání o něm za 45 let, tak poznatky získané v poslední době z archivu. Řada kolegů se léta zabývá bádáním ve vojenském archivu a velmi laskavě mi poskytli mnoho podkladů, za což jim znovu děkuji. Sluší se znovu uvést jejich jména, byli to zejména Pavel Holzknecht, Martin Říha, Břetislav Sháněl, Zdeněk Komanec, Jiří Kratochvíl, Kamil Tichý. Rešerše též obsahuje některé dokumenty Vojenského historického archivu volně přístupné na webu Digitální badatelna Ministerstva obrany ČR.
Navíc má tvrz Bouda tu velkou výhodu, že v archivu se k vlastní stavbě a k dodaným nebo předpokládaným instalacím dochovaly téměř všechny dokumenty. Při rešerši tak bylo možno využít opravdu velké množství podkladů. Zároveň může rešerše ukázat, jaké detaily a souvislosti lze v archivu objevit.
Rešerše je členěna podle původně uvažovaných stavebních objektů v projektu. Vzhledem k nedostatku času (její zpracování zabralo dva měsíce a termín dokončení byl dán) jsem u jednotlivých údajů neuváděl přesnou archivní signaturu. V případě pochybností o některých údajích však lze odkaz na příslušný dokument doplnit.
V průvodní zprávě k rešerši jsem doporučil, aby byla kompletně přiložena k projektu s tím, že je možno ji také kompletně zveřejnit. Popisuje i některá řešení, u nichž je nutné rozhodnutí provozovatele nebo investora ještě v úrovni projektu. Nevím, do jaké míry má doporučení byla nebo budou využita. Proto jsem se rozhodl rešerši zveřejnit sám. V některých případech zbývá veřejná kontrola jako poslední možnost.
Byl bych rád, kdyby tato rešerše co nejvíce posloužila k historicky věrné rekonstrukci. Zda se to povede, může čtenář po dokončení prací posoudit sám.
Michal Prášil
20. ledna 2024
